top of page
Writer's pictureKaríma Al-Mukhtarová

Cesta za Vodunem

III. První den

Po příletu do Cotonou jsem se musela nejprve ubytovat poblíž letiště, než jsem se vydala do Grand Popo.  Každý z rezidentů přijížděl do Beninu v jinou dobu a úkolem našeho řidiče bylo všechny během dvou dnů vyzvednout a dopravit do Villa Karo. Většina umělců zvolila cestu přes Etiopii. Měla jsem za úkol vybrat si ubytování na jednu noc v blízkosti letiště. Hledala jsem na Bookingu. Překvapilo mě, že tu skoro neexistuje střední cenová kategorie – buď bylo vše extrémně drahé, nebo extrémně levné. Nakonec jsem našla jedno ubytování, které odpovídalo průměrné cenové hladině a zároveň mělo skvělé hodnocení.


Když jsme projížděli hlavním městem, často jsem zahlédla na ulicích kozy. Nejdřív jsem si myslela, že koza na ulici je něco výjimečného. Představte si, že se v Praze volně po ulicích procházejí psi, kozy, slepice a prasata.  Hlavní silnice jsou asfaltové, zatímco všechny vedlejší jsou řekněme velmi přírodní – jednoduše písčité cesty plné odpadků.


Do hotelu jsme dorazili v noci a jakmile jsme sjeli z hlavní ulice, strašně jsem se vyděsila. Pochopila jsem, proč tu mají všichni terénní auta. Serge se na mě s úsměvem podíval a řekl: „Jsme tady! Vybrala jsi si  moc hezké ubytování!“ Nevěděla jsem, jestli žertuje. Hlídač převzal moje kufry a Serge odjel. S hrůzou jsem sledovala jeho odjezd. Hotel nevypadal špatně. Recepce byla místnost s oprýskanou zdí a jedním větrákem. Dva zaměstnanci se snažili zaznamenat můj příjezd. Byli noví a zkoušeli poprvé pracovat s počítačem. Po hodině se jim podařilo mi vydat kartu od pokoje.  


Vstup do mého „apartmánu“, jak tomu říkali, byl šokující. Přestože vypadal dost odporně, po bližší kontrole jsem musela uznat, že je všechno perfektně čisté. Co mě zarazilo, byla koupelna. Byla to plocha se záchodem (mnoho lidí ani záchod nemá) a vedle něj ze zdi vedl kohoutek, ze kterého tekla voda do kýble. Studenou vodou z kýble jste se mohli omývat. Vpravo vedle záchodu bylo něco jako kuchyň – vařič napojený na plynovou bombu. Rozhodla jsem se, že půjdu spát. Přestože jsem cestovala skoro dvacet hodin, nemohla jsem vůbec usnout. Nakonec jsem na chvíli usnula, ale vzbudilo mě kokrhání. Různé druhy kokrhání. V duchu jsem si říkala, že se mi to jen zdá, že tu žádný kohout není. Usnula jsem na další dvě hodiny a opět mě vzbudilo kokrhání několika kohoutů.


Naštvaně jsem vstala, oblékla se a zeptala se hlídače, jestli je okolí hotelu bezpečné. Ujistil mě, že naprosto. A tak jsem se dala na průzkum okolí. Otevřela jsem bránu a spadla mi čelist. Všude byly kozy, slepice, řvoucí kohouti, děti…. Lidé leželi nebo seděli na zemi, děti si hrály s pneumatikami. V duchu jsem si řekla: „Ježíši, já jsem v chudinských slumech.“ Všude byl odpad. Všichni na mě volali a já se bála. Teď už jim rozumím – jen se mi snažili prodat jídlo nebo si chtěli podat ruku. Když jsem se přiblížila k hlavní silnici, lidé na motorkách začali troubit, najíždět na mě a řvát.  Byli to taxikáři, kteří se ptali, jestli nechci svézt. 


V Cotonou se mluví fonsky. Obecně se v Beninu mluví 56 jazyky. Úředním jazykem je francouzština. Přestože se francouzštinu učí od základní školy a většina obyvatel ji ovládá, lidé francouzsky mluvit nechtějí – není to jejich jazyk. Vláda v současné době uvažuje o změně oficiálního jazyka na fonštinu.


Po mém výletu jsem se s údivem a strachem vrátila do hotelu. Naštěstí Serge dorazil dříve a už mě čekal. Řekla jsem mu vyděšeně, že jsem byla na procházce v okolí, a on reagoval naprosto nadšeně: „Nová vláda všechno opravuje. Tuhle čtvrť čeká velká rekonstrukce. Jsem rád, že se ti tu líbí“. Věčný optimista, pomyslela jsem si. Nasedla jsem do dodávky a vyrazili jsme pro další rezidentky. Cestou jsem pochopila, že moje ulice nebyla slum – celé město tak vypadá.. 


Zajímavý je i styl řízení. Pravidla by měla být stejná jako ve Francii, ale v praxi to funguje tak, že když troubíte, tak jedete, když netroubíte tak někoho pouštíte.  Přestože je silnice dvouproudá, najednou se na ni vejde nekonečno vozidel. Silnice jsou záhadně nafukovací. Nerada to příznávám, ale po pár jízdách tohle organické cestování miluju. Zatím ale psychicky nezvládám jízdu na motorce v protisměru, to už je na mě moc.


Postupně jsme vyzvedli všechny rezidentky z Finska. Nakonec jsme jeli pro místní rezidentku Martine. Projeli jsme ulicí plnou chatrčí, slepic, koz  a na konci už nás čekaly částečně zděné domy. Postávala tam celá rodina a Martine. Všichni byli velmi pyšní. Martine je osmnáctiletá básnířka, která získala rezidenci ve Villa Karo díky soutěži talentů. Byl to pro mě velmi silný zážitek.


Nakonec jsme vyzvedli poslední rezidentku Olu z Nigérie. Olu měla přijet autobusem z Nigérie. Zastavili jsme u autobusového nádraží. Neviděla jsem ale žádné nádraží, jen lavičku. Serge prohlásil: „Tohle je nádraží.“ Brzy přijela velmi stará, zrezivělá dodávka, která byla úplně plná lidí. „Olu je tady!“ 


Pokračovali jsme směr Villa Karo. Ve vesnicích jsou často místo přechodů něco jako retardéry. Je to nakupený asfalt do velmi vysoké hroudy, kterou mají problém přejet i terénní auta. Jakmile stojíte v koloně, nebo se snažíte překonat retardér běží k vám prodejci a prodejkyně. Zboží mají na hlavě. Z pohodlí svého auta můžete zakoupit jídlo, pití, oblečení a taky nábytek. V jedné vesnici Serge zasyčel na prodejkyni. Ta rychle přiběhla. Stáhla jsem okénko, a dostal se ke mně její neuvěřitelně odporný zápach. Na zádech měla v šátku miminko a na hlavě nádobu s horkou kukuřici. Serge koupil celou tašku kukuřice a dal nám všem ochutnat. Upřímně, co bych teď za tu upocenou kukuřici dala.





80 views0 comments

Recent Posts

See All

Kommentarer


bottom of page